Klec šla hledat ptáka
Člověk možnost svobody, či lépe předurčenost ke svobodě, nosí v sobě. Jenomže okolo tohoto svobodného já, okolo vlastní svobody nastavěl jednu mříž za druhou. Vše na něm – jeho zvyky, jeho způsoby myšlení, jeho oddávání se úspěchu a požitku, jeho strach ze zklamání a z násilí – to vše se stalo mřížemi jeho svobody. Ano, se svou klecí se ztotožnil natolik, že ji považuje za svou vlastní bytost, ba dokonce za svobodu, takže své nekonečné já už není schopen vnímat.
V této situaci je pták, pravé já, úplně ztuhlý, složil křídla a leží v bezvědomí. Člověk neví nic o ptáku svobody a nevydává se jej hledat. Pohne-li pak pták z nějakého důvodu slabě křídly, ovane člověka lehce průvan. Teď pozná, že on sám je klecí svého vlastního pravého já, že jeho současný stav bytí a vědomí je vězením pro toho nezničitelného v něm. Jenže dosud neví, odkud k němu závan máchnutí křídel přichází, a tak se jej vydá hledat.
Ale pták přece neuletěl, aby jej člověk musel jít hledat mimo klec. Je v kleci, a ať jde tato kamkoli, nosí ptáka stále s sebou. Tento druh hledání je marný. Člověk může nalézt ptáka teprve tehdy, když pochopí, že je to klec, která ptáku brání žít v jeho nebeském elementu a drží jej v skrytosti. Musí rozplést klec, zrušit všechny falešné názory, falešné pocity, falešné zvyky. Falešné já musí ustoupit, má-li to pravé znovu žít.
Zdroj: Konrad Dietzfelbinger – Kafkovo tajemství, nakladatelství Volvox Globator
Posted in O meditaci
Napsat komentář